Tarra Dlabková

Milí přátelé a sousedé Městys Kunvald, i já cítím, že se chci vyjádřit o svých dojmech (nejen) z nového Kunvaldského Poledníku. Ač jsem to zkoušela, krátce to nejde, vždycky mi v hlavě začne vířit vše, co s daným tématem souvisí. Takže se připravte na delší povídání a pojďme rovnou na to:

Pro mě nový Poledník na první dobrou zavál čerstvým větrem, působí na mě velmi lehkým a moderním dojmem, je přehledný, i velký formát a posloupnost článků mi sedí více. Starý Poledník jsem měla problém přečíst, jak v něm bylo vše nahuštěné.

Přestup z černobílé na barevnou verzi je také osvěžující a pomáhá k celkové přehlednosti. Barevnost nadpisů a oddělovací čáry skvěle nahrazují původní piktogramy, které jsem upřímně ani neregistrovala. Dle mého názoru v nové verzi vůbec nejsou potřeba. Barevnost dle ročního období se jistě u této verze dá také krásně měnit a že chybí zvon na obálce? Věřím, že pokud by většina lidí zvon opět chtěla, určitě by se tam nějaká lehká, vzdušná kresba vešla, aby odkaz a tradice přetrvaly.

Souhlasím s tím, že záhlaví u každé stránky je poměrně a zbytečně velké a masivní oproti celkově vzdušnému vzhledu Poledníku. Určitě by stačilo poloviční a méně výrazné, každý ví, že je to Poledník, stejně jako číslování stránek by za mě bylo přehlednější pouze číselně.

Uspořádání článků a celková struktura Poledníku je pro mě rozhodně krokem vpřed. Pár slov od paní starostky je parádní úvod a určitě bych ho vítala na začátku každého čísla. Společenské dění vepředu a zprávy ze zastupitelstva až vzadu a přehledně v bodech – to mi též vyhovuje. Než jsem se dříve prokousala všemi jednáními, skoro mě přešla chuť pokračovat ve čtení. Důležité je pro mě obojí, ale nakonec jsem ve starém Poledníku stejně četla druhou půlku jako první a zprávy z jednání obce až nakonec.

Co se týká korektury, formátování písma, odstavců, popisků, kvality fotek a tabulek – ano, zde je rozhodně prostor pro doladění. Ale věřím, že to autorky určitě do příště pořeší s korektorem a grafikem. I kdyby to mělo stát více peněz než doposud, za nový vzhled, odlehčenost a barevnost Poledníku to určitě stojí. V porovnáním s jinými položkami kunvaldského rozpočtu to nemůže být zas takové drama. Jsem rozhodně pro to, aby se obec nebála připlatit za lepší tisk a služby grafika.

Nezapomínejme, prosím, že je to první výtisk. Kdo jste kdy s něčím novým začínal, určitě sami víte, že to napoprvé není nikdy dokonalé a mouchy se vychytávají postupně. Sama ze své nejen umělecké a občasné grafické práce vím, že vyladěnost a dokonalost chce čas, zkušenosti a vytrénované oko. Anebo právě toho profíka – grafika.

Ale nazývat tuto práci „naprosto amatérským dílem, co nemá šmrnc ani šťávu“ – uuuf,  úplně na rovinu vám říkám, že tohle mě osobně přijde hodně drsně sestřelené, a to se snažím vyjadřovat jemně. Kdyby tohle někdo napsal mně (a že už jsem pár hnusných a bezohledných kritik zažila), vím, že by to určitě zabolelo. Ani jedna positivní věta v celé recenzi! Chápu, že je paní Trejtnarová zklamaná, tak možná nevidí a nedokáže ocenit tu práci, kterou nad tím autorky strávily, nebo to v článku alespoň nenapsala, pokud si to myslí. Ale holt to každý vidíme a komentujeme jinak.

Podle mého názoru to rozhodně není tak zoufale špatná práce, jak to od paní Trejtnarové vyznívá, i když je zde samozřejmě co zlepšovat, souhlasím, jasně. A ano, evidentně mají všechny tři ženy velmi odlišné představy – ale spíš než o kvalitě je to podle mého nakonec hlavně představa o tom, jak by měl Poledník vypadat. A já osobně a upřímně doufám, že se všichni zastupitelé Městysu nějak rozumně domluví, že všichni podpoří nový styl a vyladí se grafické a formální nedostatky.

Každopádně je dobře, že se otevřela diskuse, a doufejme, že nebude moc bolestivá pro všechny zúčastněné. Posílám velký obdiv a palec nahoru za krok do neznáma a statečnost Monice Jindrové a Anče Dlabkové, za vyjádření samozřejmě patří dík i Janě Trejtnarové, která to tady pomyslně nakopla. Mě rozhodně, ačkoliv s ní v lecčems nesouhlasím, ale stejně tak nežádám, aby kdokoliv sdílel můj názor. A kdoví, jestli bych se vůbec bez jejího článku třeba já k tomu vyjádřila takto veřejně. Jinak osobně v kontaktu s autorkami jsem a nemám problém jim vše říct i osobně.

—

No a v této druhé části jsem se urvala ze řetězu úplně, kdo mě zná, už ví, že se budeme nořit hluboko a hrabat ve svém temném nitru. A řvát ve sklepě: 😀

Jedná se tady podle mého názoru (a nejen tady, jak tak sleduji kunvaldské dění poslední dobou) hlavně o velký generační střet a nastávající změny a návrhy mladé moderní generace mohou pro starousedlíky působit jemně řečeno hodně kontrastně – a někdy dost možná až děsivě. Vezměte si, že když je něco léta stejné a nemáte úplně ve zvyku zavedené věci měnit, můžete se velké změny až leknout. A než si to sedne, reagujeme všelijak.

Je to totiž, jako když necháte provést celkovou renovaci domu, odjedete raději na pár měsíců pryč a pak se vrátíte do nového – hele – támhle chybí pár příček a prostor je najednou dvakrát tak velký, místo staré rozvrzané mohutné skříně je tu velká otevřená knihovna, stěny jsou příjemně světle kávové a bílé místo té staré sytě zelené… a koberec? Kde je ten těžký chlupatý koberec? Ach! Ten přece zakrýval ochozené parkety – copak ty jsou nové? Ne, jsou jen obroušené a krásně nalakované, tak vypadají jako nové! Támhle u nového francouzského okna je pár velkých rostlin v bílých květináčích, umytý lustr najednou září do každého koutu a ze stěny nás zahaluje jemnou energií velký světlý obraz – no je to vůbec můj dům??? 🙂 Je. A je krásný a skví se novotou – to jsme přece chtěli, ne? Tak proč se najednou děsíme té změny a couváme? Proč křičíme, kdo se opovážil dát pryč ten koberec? Ten se přece dědí, a je tu už po prapra…prababičce! (Co na tom, že v něm sídlili moli a bůh ví, co ještě…)

Je tu v Kunvaldě i spoustu sportovců – to, co se děje, by se dalo přirovnat i k pohybu – kdo dlouho provozuje např. jednostranný silový sport a pak chce pro změnu zkusit uběhnout půlmaraton, bude velmi překvapen, jak je po prvním vytrvalostním tréninku rozlámaný a unavený, jak dlouhý čas potřebuje jeho tělo, aby si vybudovalo jiný typ svalových vláken a zvyklo na jiný druh pohybu nebo na všestranné zaměření.

Co tím chci říct – tato doba nás prostě učí pružnosti a otevřenosti náhlým změnám, ať chceme nebo nechceme. Je rychlá, nekompromisní a plná zvratů. Věci se mění nejen ze dne na den, ale i z hodiny na hodinu.

Ano, je to vše rychlejší a my všichni postupně stárneme a tuhneme nejen v těle, ale i v myšlení, ať si to uvědomujeme nebo ne. Někdo je tuhý už ve dvaceti letech, někdo i v osmdesáti letech jde s dobou a umí např. ovládat i moderní mobil nebo počítač.

Co mi ale přijde stále stejné, je to, jak si ti starší stěžují na ty mladé, že je to horší a horší. To je snad tradice stará jako svět sám! Vzpomeňte si každý na sebe jako na dítě – určitě jsme všichni (ať nám je třicet nebo šedesát)  alespoň jednou slyšeli – nelez na ten strom, spadneš, tahle se to nedělá, dělej to takhle, Ty jsi ale drzý, to za nás nebývalo – ano, všichni jsme bývali dětmi a mlaďáky a vnímali jsme svět jinak, bezpečněji, lehčeji, bezstarostněji. 

Až časem jsme na to trochu pozapomněli, nasbírali zkušenosti a poztráceli iluze a chceme to předat dál. Ale zkušenost je nepřenosná. A nejcennější je ta, která sice bolí, ale kterou si sami prožijeme, kterou nám nikdo neukradne dobře míněnýma radama nebo nedejbože natlačením do toho, jak to dělal on a jak to fungovalo jemu. Každý jsme jiný a každému vyhovuje trochu něco jiného. A děti nejsou drzejší a drzejší, to jen my všichni stárneme a stávají se z nás větší a větší suchaři, bereme vše moc vážně a bojíme se novinek. Vnímám to plíživě i u sebe, a to jsem (pevně doufám!) v první polovině svého života.

Ale abych konečně celý tento kotel mých vířících myšlenek pomaličku směřovala ke konci – vidět pouze chyby a jen kritizovat – to umíme každý, že? Pomlouvat za dveřmi, splétat intriky, být zlí a nepřátelští a někdy dokonce ani slušně nepozdravit…

Tohle všechno je velmi jednoduché.

Zvláště, když jsme nevědomě v pozici oběti – čili ve stínové neuzdravené dětské energii plné zloby z dřívějších ublížení, v roli neustálého stěžovatele nebo sběratele mizérie, kteří na ničem nevidí nic dobrého a nenechají na nikom nit suchou. A nemyslete si – takoví jsme skoro všichni a skoro pořád, pokud na sobě dlouhodobě nepracujeme s psychologem nebo terapeutem, neuvolňujeme ze sebe průběžně nahromaděné negativní emoce a nesnažíme se změnit náš náhled na život. A i když na sobě pracujeme, je to kolikrát hodně těžké, vystoupit z těchto pod kůži zažraných rolí a uvědomit si – kurník, už to zase dělám, už jsem zase „v děcku“! 

A protože nás nikdo neučil, jak s tím pracovat, jen že to máme vydržet, potlačit, neřešit, tak máme v sobě permanentní přetlak a když do nás něco nového, jiného, nezvyklého šťouchne, reagujeme přehnaně a to svoje vnitřní ublížení prskáme na ostatní. Mně osobně pomáhá – zalézt do sklepa nebo vzít auto, zajet na odlehlé místo, tam to ze sebe všechno pořádně vykřičet, vyřvat, vyboxovat, vydupat… zkuste to! A nebojte se toho, doporučuju aspoň deset minut, klidně i půl hodiny, prostě dokud to jde, dokud neochraptím, dokud se necítím alespoň trochu prázdnější. A pak teprve jít a jednat. 

A když chci opravdu říct, co se mi nelíbí a věci zlepšit, tak hledám i věci, co se mi líbí. Pokud nenacházím nic, s čím aspoň trochu souhlasím, snažím se být raději zticha (a pak si to doma vyřvat ve sklepě! 😀 ). Ono kolikrát i stačí počkat do druhého dne, kdy se to v hlavě usadí a přežvýká a taky pak vidím celou situaci jinak. Ale ne vždy se to prostě povede. A taky ne vždy je komunikace férová. Někdy (a někdy i dost často) je v ní skrytá manipulace. To je mimochodem taky metoda těch našich vnitřních stínových rolí, co chtějí za každou cenu dosáhnout svého. Protože mít moc je tak opojné!

Ale kde je manipulace, tam končí komunikace. Proud vzájemné výměny se zastaví a slabší či citlivější jedinec dostane kopanec do k… no víte kam. Všichni jsme alespoň jednou dostali „seřváno“ nebo ještě hůř – nějakou „dobře míněnou (ale blbě podanou) radu“ – vzpomenete si na to, jak vám z toho bylo? Chtěli jste pak ještě s druhou stranou jednat a spolupracovat? Nebo se raději stáhnout a dělat, že nejste? Někdo možná naježí srst, vycení zuby a jde to urvat hlava nehlava… Ale ani na jedné z těchto cest není komunikace a spolupráce. Nebo jde snad o tohle? Takzvaně to „zaříznout“?

Vybavuje se mi Vinnetou. Četli jste ho? „Jazyk je jako nůž v pouzdře – ostrý a nebezpečný.“ Slovem můžete krásně povzbudit a vytvořit něco unikátního a nového, ale když s ním zacházíte tvrdě a neopatrně, tak se může stát, že někoho velmi lehce zraníte nebo dokonce „zabijete“ – zabijete jeho chuť k dalšímu postupu.

Dokázali byste to, co píšete, o čem si vykládáte za plotem se sousedy, říct Monice Jindrové, Anně Dlabkové a dalším i osobně, naživo, mezi čtyřma očima nebo i před lidmi?

Možná ne, a není se čemu divit, protože nikdo z nás není dokonalý a všichni jsme prostě obyčejní, vlastně dost omezení a chybující lidi. Ale můžeme se nad tím alespoň zamyslet a podívat se sami sobě do svědomí. Můžeme se snažit být lepší, kousek po kousku. Každý krok se počítá.

Nadhodila jsem zde spoustu otázek a témat k zamyšlení, odpovědi už jsou na nás samotných.

Moc si přeji, aby se to tu v Kunvaldě opět urovnalo, aby se zjemnil nevyhnutelný přechod mezi starým a novým, a jak napsala v úvodu i paní starostka – aby soused opět zdravil souseda… Přejete si to také? Protože to, co tu vnímám a slyšívám poslední dobou, nad tím mi občas zůstává rozum stát. Přátelé sousedé, neberme se tak vážně a dramaticky – nejde o život!

Nejde o život a přece o něj jde – aby byl lepší, lehčí a radostnější. A to si přejeme všichni, žeáno!

A jak se říká – změna je život a život je změna. Série neustálých změn, které nás posouvají dál v životě, hlouběji do sebe, výše do nebe a blíže k ostatním… <3

Bez všech změn bychom stále ještě byli planktonem vznášejícím se v moři…

—

Uf. Pokud jste to dočetli až sem, tak smekám a určitě mi to napište do komentu! Pokud vás něco z toho inspirovalo, tak to je super, a pokud ne, tak je to taky v pořádku. 🙂

S upřímnou otevřeností a pochopením ke všem zúčastněným,

Tarra Dlabková

—

Poznámka administrátora : Zveřejněno se souhlasem autorky. Nejen pro občany, kteří nemají účet na facebooku. Osobně velmi děkuji.