Je pro současnou dobu typické, že demokracie je vykládána všelijak, jak se komu zrovna hodí. Za demokracii jsou vydávány její formální náležitosti, které ovšem takto osamoceně ztrácí svůj smysl. Řeč je pak spíše o demokratuře, což je spojení neslučitelných pojmů demokracie a diktatura. Hlavním cílem demokratury je, aby politická elita zůstala u moci co nejdéle a současně přesvědčila vlastní obyvatele, že politický proces, alespoň z části, odráží vůli občanů. Proto nás svého času varoval před demokraturou Karel Kryl. On už tenkrát věděl…
Demokracii můžeme vnímat tak, že spojuje dvě základní části. Tou první je systém pravidel, která zajišťují její fungování. Patří mezi ně volby (svobodné volby svobodných občanů), hlasování, rozdělení moci, respektování všeobecně přijatých pravidel kýmkoli, svobodná výměna názorů, svobodná média a opoziční kontrola. Demokracie může fungovat jedině ve chvíli, kdy je opozice. Opozice dělá demokracii, nikoliv vláda jedné strany nebo politického hnutí. Každá společnost, tj. i ta obecní, která se bojí opozičních názorů, začíná být totalitní a nenávistná k pravdě druhých. Jakmile se vládnoucí vrstva zaváže k principu umlčení hlasu opozice, má před sebou pouze jednu cestu a tou je cesta stále represivnějších opatření, dokud se nestane zdrojem teroru pro všechny občany, kde budou všichni žít ve strachu.
Tou druhou je pak jakýsi „duch demokracie – demokratura“. V demokratuře nelze například popírat holokaust, propagovat nacismus nebo komunismus, zato lze svobodně lhát, šířit dezinformace, ignorovat opozici, přehlížet urážky a dehonestaci občanů a podobně. Ruku v ruce s demokraturou jde její sestra demagogie. Demagog je člověk, který hlásá věci o nichž ví, že nejsou pravda. Místo věcného zdůvodňování působí hlavně na předsudky a emoce posluchačů, k čemuž slouží polopravdy a překroucené argumenty. Vyhrožuje nebo přímo porušuje zavedená pravidla chování, instituce a dokonce i zákon.
Další důležitou složkou, která v demokratuře chybí je etika a alespoň základní morální kredit. Toto se obtížně popisuje, proto zvolím konkrétní příklad. Jsou věci, které se v demokracii zkrátka nedělají, i když jsou formálně dovoleny. Zvláště, jsou li spojeny s (pouze dočasně) propůjčenou mocí. Například se nepůjčuje služební automobil bez placení manželovi k soukromým účelům, nebo kontrolní výbor se dává vždy opozici – v demokracii kontrolovaný nemůže kontrolovat sám sebe. Tento princip je však často popírán, leckdy i v malých obcích. Veškeré následné vysvětlování elit či vedoucích představitelů je pak k ničemu a je zaslouženě pro smích. S určitým úpadkem politických hodnot u nás se ale do politiky bohužel dostávají především ti, kteří tyto pokleslé morální hodnoty prosazují. Důsledkem je, že občané žijí ve společnosti ovlivněné neobjektivními obrazy skutečnosti. Útlak nevhodných názorů je dobře skrytý, volná debata zaškrcená, cenzurovaná nebo alespoň překroucená. Velmi hlasitě je však nutno dodat upozornění, že společným rysem demokratury je skutečnost, že většina lidí se nedomnívá, že by v ní žila a byla demokraturou trvale ovlivňována!
Politika je totiž umění možného (art possible), jak kdysi řekl sir John Butler. Rozumná politika se o tento vzácný dar musí vždy opírat. Ale to, co je možné, nezávisí na tom, co chci já, ale co je užitečné pro lidi, pro spoluobčany, pro příjemné žití! Je jen na nás, zda chceme mít ve vedení obce osobnosti, které nejsou schopny ustát míru kritiky a bojují proti ní nástroji totalitních režimů? Nebo si zvolíme zástupce, kteří budou vadné informace vyvracet informacemi správnými a nebudou se bát konstruktivní diskuze s oponenty?
Rádi bychom měli za naše nové zastupitele ty, kteří dokáží přijmout i jiný názor a budou respektovat právo každého z nás, své názory svobodně vyjádřit!
Tak na to mysleme i v nadcházejících podzimních volbách.
Jiří Všetička